Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sumerové

Se vznikem moderní archeologie a systematicky prováděnými vykopávkami v Mezopotámii postupně přicházely na světlo světa důkazy o existenci dávno zapomenutého národa. Ještě v 19 století mnozí vědci existenci zmizelého národa úplně odmítali, s přibývajícími archeologickými nálezy však museli svoje stanovisko změnit. Dochovalo se nám mnoho památek a dokladů o rozvinuté sumerské společnosti. Sumerové jako jedni z prvních začali používat písmo, a tak dnes můžeme číst nejstarší literaturu, úřední záznamy, náboženské texty ale i třeba kuchařky či vtipy - a to všechno „made in Sumer“ a staré téměř 5 000 let.
Sumerové vynalezli klínopis, zavedli tím „téměř“ fonetický zápis a umožnili nám číst svou dávno zmizelou řeč. Nutno přiznat, že výslovnost psaných symbolů je odvozena z druhé (spíše však z třetí až čtvrté) ruky. Jelikož dnes už sumerštinou nikdo nemluví, výslovnost znaků se odvozuje z jazyků, jejichž mluvčí později přejali sumerský klínopis. Dnes, s odstupem mnoha tisíciletí, známe navíc pouze moderní formy těchto dávných jazyků.
Podle archeologů Sumerové přišli do Mezopotámie někdy před 6 000-5 500 lety. Tou dobou dochází v jižní Mezopotámii k výrazné kulturní změně, objevuje se nová, tzv. urucká kultura, která je se Sumery spojována. Tato kultura se šíří z jihu na sever a přináší nový výrazný civilizační impuls do celé mezopotámské oblasti. Dodnes se vedou spory o to, odkud vlastně Sumerové přišli. Nejpřijatelnější se zdají být hypotézy o příchodu od jihu z moře (z Perského zálivu), nebo z východu z pohoří Zargos (z tohoto pohoří totiž do úrodné Mezopotámie často přicházely i různé jiné národy). Pravděpodobné však je, že do Mezopotámie přišli jako cizinci. Přejali například názvy místních řek (Buranunnu – pro Eufrat a Idigna pro Tigris). Tato slova, stejně jako názvy sumerských měst, nemají podle lingvistů se sumerským slovníkem nic společného.
Finský sumerolog A. Salomon šel dokonce ještě dál a v sumerštině vyhledal všechna nepůvodní slova. Zjistil, že nesumerského původu jsou všechna slova týkající se zemědělství, řemesel a obchodu. Co je však zajímavé, sumerská jsou podle něj určitě slova z oblasti plavby. Když k tomu přidáme zjištění, že největší sumerská města ležela v době Sumerů nedaleko mořského pobřeží a že podle archeologů pronikala urucká kultura z jihu na sever (od moře do vnitrozemí), zdá se být posílena hypotéza o příchodu po moři.
A jak vlastně vypadá sumerský jazyk? Upřímně řečeno velmi podivně. Lingvisté si s ním prakticky nevědí rady. Není totiž vůbec podobný žádnému jazyku v dalekém okolí celé Mezopotámie. Často zmiňovanou vlastností sumerštiny je její aglutinační charakter (přípony se kumulují za sebe). Na tuto vlastnost bývá často poukazováno hlavně proto, že v nedalekém východním Íránu se v těch dobách pravděpodobně mluvilo drávidskými jazyky, které jsou také aglutinační. To je ovšem jediný rys, který tyto jazyky spojuje. Jakákoliv slovní podobnost neexistuje a aglutinační jazyky nejsou pouze ty drávidské.
Sumerština si od lingvisty I. M. Ďjakonova (tip pro další pátrání na internetu - v anglickém přepisu Diakonoff) vysloužila označení „banánový jazyk“. Je totiž výrazně slabiková - stejně jako austronéské jazyky jihovýchodní Asie, odkud pochází slovo ba-na-na. Ba co víc, austronéské jazyky nejen že jsou aglutinační, ale navíc stejně jako sumerština kumulují i předpony. Existuje mnoho dalších pojítek mezi sumerštinou a austronéskými jazyky - třeba metaforizace anatomických termínů (nahoře se řekne podobně jako temeno hlavy, vpředu se řekne stejně jako obličej atd.), a ani srovnávání základní slovní zásoby nedává vůbec špatné výsledky.
Nabízí se otázka: Je vůbec možné, aby Sumerové žijící v jižní Mezopotámii měli ve skutečnosti původ v jihovýchodní Asii? Musíme se podívat na celý problém v dalších souvislostech. Na základě archeologických nálezů se dnes předpokládá, že národy patřící do austronéské jazykové rodiny se začaly šířit po mořích jihovýchodní Asií před 6 000 lety, tedy zhruba v době, kdy se předpokládá příchod Sumerů do jižní Mezopotámie. Poslední dobou se také mluví o tom, že austronéské jazyky hrály důležitou roli při osidlování povodí Indu. Dříve byla stará „protoindická“ kultura Mohendžo-daro spojována s jazyky drávidskými, dnes se vědci přiklání spíše k jazykům austronéským.
Příchozí cesta „Prasumerů“ z povodí Indu vypadá už mnohem přijatelněji než odkudsi z Indonésie. Navíc je známo, že před 4 000 lety byly obě civilizace (sumerská v Mezopotámii a Mohendžo-daro v Indii) v obchodním styku. A nakonec trochu antropologie: jak v Sumeru, tak v povodí Indu jsou nacházeny lebky australoidního, austrického a arménského typu.
Dnes po mnoha tisíciletích už samozřejmě nemůžeme říct nic určitého. Nicméně je velmi pravděpodobné, že před 6000 lety se austronéské národy šířily severním Indickým oceánem podél pobřeží a usazovaly se na různých místech. Někde se prosadily výrazně, jinde stopy po nich zcela zanikly. V jižní Mezopotámii narazily na velmi vyspělou civilizaci (obeidskou kulturu) ovládající zemědělství a četná řemesla. Sumerové se od těchto lidí mnohému naučili a brzy své učitele předčili, během staletí zcela převzali otěže do svých rukou a vynálezem nejstaršího dnes známého písma si vydobyli historickou nesmrtelnost.


Na přiloženém obrázku je zobrazena schematická mapka s některými sumerskými městy, pobřežní linií z dob Sumeru a okolními národy z doby zhruba před 4500 lety. (Akkaďané – mluvili semitským jazykem podobným například hebrejštine nebo arabštině, Subarejci – předchůdci Churitů, kteří zřejmě mluvili jazykem blízkým dnešní severovýchodní větvi kavkazských jazyků, Elamci – jejich jazyk tvoří přechodnou skupinu mezi semitskými a drávidskými (drávidskými jazyky se dnes mluví v jihovýchodní Indii), Gutejci – o nich nevíme nic, dochovalo se jen několik vlastních jmen v sumerském přepisu)